Egyptská anabáze

Letos v červnu jsem byl na služební cestě v Egyptě. Služební cesta se týkala rekonstrukce tvářecího lisu ve státním podniku na okraji Káhiry. Do Káhiry jsem letěl z Prahy přes Vídeň. Let z Vídně do Káhiry trvá 3,5 hodiny. Časový posun je 1 hodina napřed, takže jsem neměl žádný problém se přizpůsobit.

Při letu nad Egyptem jsem viděl deltu Nilu. Nil se rozděluje do desítek ramen už daleko před Středozemním mořem. Tyto ramena zavlažují okolní půdu, a proto je tato část největší zemědělskou oblastí Egypta. Z letadla je dobře patrné, že jen pár stovek metrů od vod Nilu začíná vyprahlá poušť. Veškerý život je soustředěn kolem velké řeky. Káhira leží na začátku delty Nilu a je postavena na základech Memphisu -hlavního města staroegyptské říše. Při přistávání v Káhiře jsou vidět Velké pyramidy a je to nádherný pohled (to jsem ještě netušil co všechno mě tam čeká a těšil jsem se na budoucnost - „šťastný ten, co nezná věci příští“ J).

Úrodné údolí Nilu

Po přistání jsem si musel koupit vízum. Úředník mi podal dvě známky a musel jsem si je nalepit do pasu. Takže mé odhodlání dodržovat hygienu vzala hned na začátku za své, oblíznul jsem statečně známky a vlepil je do pasu. Úředník se na mě usmál, řekl: „Welcome“, dal mi „štempla“ a byl jsem oficiálně v Egyptě.

Takto vypadá 90 % krajiny Egypta. Poušť a zase poušť.

Hotel byl umístěn v lepší čtvrti nazývané Heliopolis, kterou vybudoval na začátku 20.století belgický baron (Proč? To nevím). Všude jsou vojáci kteří hlídají ulice, veřejné budovy a hotely. Takže i na našem hotelu jsme měli hlídku a u vchodu rám na detekci kovu. Všichni jsme při průchodu rámem „pískali“, ale nikdo nás nikdy nezastavil. Vojáci jsou rozmístěni po městě kvůli teroristům, ale jak je vidět z posledních událostí v Egyptě, není to moc účinné.

Ve městě je většina muslimů, ale jsou tu i ostatní náboženství. Početní jsou vyznavači koptské církve (starobylá křesťanská církev) a pravoslavné církve (lidé ve firmě, pro kterou jsme pracovali, byli pravoslavní). Ve městě je spousta mešit. Říká se, že v Káhiře je nejvíce mešit, než v kterémkoliv jiném městě. Ale jsou vidět i kostely křesťanů. Při návštěvě mešity je nutné zout boty a ženám půjčují zelené přehozy, aby se mohly zakrýt. V mešitě nejsou žádné obrazy ani sochy, jak jsme zvyklí z katolických kostelů. Jsou tam pouze schody do slepých dveří (asi znázorňují schody do nebe) a podlaha je pokryta koberci. Muslimové se modlí 5x denně. Při tom se klaní směrem k Mecce a dotýkají se čelem země. Ty horlivější si přivezli z Mekky kamínek a při modlení tlučou hlavou do kamínku. Spousta z nich má na čele mozoly a někdy i strupy zaschlé krve. Na ulicích lze potkat ženy zahalené od hlavy až k patě i oblečené stejně jako u nás. Celkem mě udivilo, když jsem viděl billboardy na americký film „Království boží“, který je o křižáckých výpravách (to by mě zajímalo komu ve filmu fandíJ).

Pouliční prodavač kávy. Proč nosí v 40°C vedrech holínky jsem nezjistil.

Místní jídlo mě moc neoslovilo. Vaří se zde hlavně ze skopového masa. Mléko je většinou kozí a pečivo se zadělává také kozím mlékem Taková houska má pak opravdu „grády“. Proto jsem dlouho hledal pečivo, které se dalo jíst. Nakonec jsem skončil u hamburgerové bulky (u nás to nejím, ale tam mě zachránila). Dvakrát týdně jsme jezdili nakupovat do supermarketu Carrefour. Tam měli skoro to samé zboží jako u nás, akorát potraviny byly místní. U pultu s baleným masem jsem viděl i zabalená kravská kopyta (docela by mě zajímal recept).

Nakupovat u místních obchodníků moc nešlo, protože jak uviděli „bledou tvář“, okamžitě ceny ztrojnásobili. Když jsme chtěli koupit něco na tržnici, raději jsme dali peníze našemu řidiči a on to za nás koupil.

Typická muslimka na nákupech.

Zajímavé je, že Arabové používají indické číslice. My používáme arabské číslice a Indové taky. Někde se asi stala chyba. Při dlouhých jízdách do práce jsem se učil znát číslice z poznávacích značek aut (co taky dělat jiného?).

Do práce nás vozila místní firma. Cesta trvala 1 hodinu. Ráno to ještě šlo, ale odpoledne, když se teplota vyšplhala do nebeských výšin, tak cesta z práce byl očistec. Jako řidiče jsme měli přiděleného mladého Sudánce. Jmenoval se Nasr. Prý byl v Sudánu otrok a utekl. Cestou nám hrál pěknou africkou hudbu a byla pohoda. Ale když s námi jel nějaký Arab, hned chtěl arabskou muziku. Na to naše uši nebyly stavěné, znělo to jako by zpěvák seděl u zubaře a k tomu mu hráli na housle.

Arabské pekařství.

Jezdit po Káhiře autem chce pevné nervy nebo prášky na hlavu. Nikdo nedodržuje žádná pravidla a průjezd křižovatkou je boj kdo s koho. Nové auto vydrží s nepomačkanými plechy tak 1 měsíc. Když se srazí a jsou jen pomačkané plechy, tak je to ani nevzrušuje (autolakýrníci to mají asi v Káhiře těžké). Zrcátka mají jenom vnitřní, protože se jezdí stylem „tělo na tělo“. První den jsem vystrčil loket z okýnka, ale po minutě jsem ho rychle stáhnul jinak bych o něj přišel. Chodci jsou štvaná zvěř. Jen my jsme se 2x za náš pobyt otřeli o chodce. Benzín je velmi levný – 5 Kč/l. U benzínek je krásně vidět jaká je tam efektivita práce. U každého stojanu stojí 3 zaměstnanci, přímo v obchodě 6 a další provádí pomocné práce kolem. Přibližně tam pracuje 25 lidí na 1 směně. Nebo jsem viděl uklízecí četu. Bylo jich mrak, ale nejvíc mě zaujali 3 specialisti na vysavač. Jeden nesl hadici, druhý vlastní vysavač a třetí nesl elektrickou šňůru (nepochopitelné).

Nejznámější mešita v Káhiře. Je v káhirské Citadele (něco jako náš Pražský hrad).

V práci jsme to měli opravdu těžké. Co v Evropě vypadá jako prkotina, tam se to jeví jako neřešitelný problém. Nemají žádné nářadí a práce je moc nezajímá. Když potřebují kladivo, tak se rozhlédnou kolem sebe a co vidí těžkého, tak prohlásí za kladivo. Práci dělají zásadně všichni dohromady a není možné je donutit, aby každý dělal svou práci (jakmile jich je u práce míň jak 4 lidi, hned od ní utečou a přidají se k větší skupince). Výsledek je, že je skupina 20 lidí, z nichž jeden dělá a ostatní ho pozorují. Když se jim nedaří, přestanou a najdou si jinou zábavu (a nedaří se jim skoro vždy). Na co ještě dnes nemohu zapomenout, je, když jsem měl provést školení obsluhy lisu. V Evropě to trvá přibližně 2 hodiny. Tam jsem školil 14 dní a odjížděl jsem s pocitem, že školení na nich nezanechalo žádné následky. Egypt ještě na průmyslovou revoluci čeká.

Nejslavnější Cheopsova pyramida.

Do práce jsme chodili od soboty do čtvrtka (pátek je v muslimských zemích volno). Ve volných dnech jsme podnikali výlety. Jeden výlet byl k Velkým pyramidám v Gíze. Vstupné stálo přiližně 100 Kč. Po průchodu kontrolním stanovištěm vojáků se na nás vrhli místní prodavači suvenýrů. Jsou tak otravní, že je člověk musí stále odhánět a na pyramidy nemá čas. Pak jsme si s kolegou řekli, že se podíváme dovnitř pyramidy, za což jsme každý zaplatili 550 Kč. Vstup do pyramidy je malá díra. U vchodu nám vzali fotoaparát. Chodbička byla stavěná snad pro trpaslíky. Museli jsme jít jak žabáci. Skrčení a ve tmě. Teplota mohla být snad 50°C a vydýchaný vzduch. Po 100 m jsme se dostali do hrobky. Byla tam tma a nic jsme neviděli. Je to malá komůrka a uprostřed je něco jako rozbité kamenné koryto (prý sarkofág). Po minutě jsme byli tak zničení z toho dusna, že jsme šli rychle ven, lehčí o pět stovek, zpocení a s velkým otazníkem „Co jsme tam hledali?“

Touto dírou jsme se dostali do pyramidy.

Pak jsme chtěli obejít celý areál pyramid. Jak jsme šli dál a dál tak ubývalo turistů, až jsme zbyli sami. Náhle z pouště vyjela skupinka beduínů na velbloudech a začali nás obkličovat. Už jsem se viděl jak ležím v písku okradený s velbloudím kopytem obtisknutým na čele. Situace začala být vážná. Beduíni křičeli a my neměli kam utéci. Náhle zpoza pyramid vyrazili vojáci (na velbloudech, jak taky jinak) a začali mávat puškami a házet po beduínech kamení. Beduíni se dali na útěk a začali křičet na vojáky anglicky „bad police!!!!“ ale zmizeli zase v poušti.

Po tomhle zážitku jsme jeli navštívit Egyptské muzeum. Můj největší zážitek z muzea je klimatizace a když jsem se díval po ostatních turistech, tak jsem nebyl sám. Všichni přijdou od pyramid schvácení z horka, sednou si do sedaček v chodbách a odpočívají. Exponátů je nepřeberné množství, ale nejsou u nich popisky. Tak člověk neví na co se dívá a za chvíli ho to přestane bavit. Královské mumie jsou vystavovány zvlášť za příplatek 400 Kč. To jsem si odpustil, když jsem viděl jiné mumie. Například taková mumifikovaná kráva vypadá tak jako by jste ji udělali z vosku, pak rozpustili a ten flek na zemi, co by jste viděli, je přesně to, co jsem viděl já v muzeu. Večer na hotelu jsem zjistil, že jsem se „krásně“ spálil od sluníčka.

Slavná Sfinga. Je postavena v údolí pod pyramidami.

Další „zajímavý zážitek“ jsme měli při večerní procházce. Šli jsme s kolegou po ulici a najednou slyšíme jak na nás někdo volá. Otočíme se a vidíme slušně oblečeného muže. Ukazoval nám na záda a na kalhoty, že je máme zašpiněné od zmrzliny. Hned vytáhnul ubrousek a začal nás čistit. Pak jsme se rozloučili, poděkovali a on nasedl do taxíku a odjel. Po návratu na hotel kolega zjistil, že se mu ztratila peněženka. Naštěstí v ní neměl doklady a jen málo peněz. Já měl peněženku zavřenou v ledvince a tak se mi nic neztratilo. Potom už jsme byli na ulici opatrnější

Na závěr jsem zůstal v Egyptě sám. Poslední den jsem jel do práce s jiným řidičem, který neuměl moc anglicky. Když jsme jeli z práce, stále se mě snažil vysvětlit, že musí někam jet, ale nepochopil jsem kam. Dojeli jsme do chudší části Káhiry, kde začínaly slumy. Najednou si začal řidič ukazovat na krk, jako že někoho podřezává. To už mě začala fantazie pracovat naplno. Už jsem viděl titulky v novinách „Čech ve spárech Al-Kajdy!!“ apod. Najednou řidič zastavil u polorozpadlého domu, koupil mi láhev limonády u kiosku a zmizel v domě. Za chvíli vyšel ven a vlekl za sebou kozla. Pak jsme kozla svázali, hodili do auta a jeli zase přes celou Káhiru. Tam nás čekal Nasr (náš řidič) a vysvětlil mi, že pořádá doma oslavu narozenin a kupuje kozla na oslavu.

Nejstarší pyramida v Egyptě a jedna z nejstarších staveb na světě. Džoserova stupňovitá pyramida.

Dojeli jsme na hotel, já se rychle sbalil a jeli jsme konečně na letiště. Když jsem seděl v letadle a pode mnou byla Káhira, zhluboka jsem si oddechl a těšil se domů. Ten měsíc pobytu mně stačil a teď vím, že pyramidy jsou nejkrásnější na fotce a nejhezčí počasí je pořádná sněhová vánice. Teď si říkám, že služební cesty mají tu výhodu, že vás okradou, jste utahaní jako by jste rubali v dole, nervy máte na dranc a nemusíte za to ani platit cestovkámJ

Postřehy z cest zapsal

Aleš MAREK

Egyptská anabáze

©1999-2005 WEBMASTER Jaroslav Dočekal