Úvodní stránka

Historie - Koňské příběhy.

Příběhy z nedávné historie o kdysi důležitých pomocnících a společnících lidí-koních. Příběhy sepsal veliký milovník koní, poděšínský rodák pan Bohumil Dočekal, Žďár nad Sázavou, dříve Poděšín 9.

Tato organizace vznikla za první republiky. Již její název napovídá, že její členové byli většinou ze zemědělství. Ve stanovách měli hlavně smysl pro kázeň a disciplínu. I první prezident Tomáš G. Masaryk, když pobýval na zámečku v Židlochovicích se také zúčastňoval Zemských závodů Selské jízdy. Často při svých všedních dnech při projížďkách na svém koni Hektorovi pozoroval z povzdálí cvičení Selské jízdy, o kterém se vyslovoval s nejvyšším uznáním. Z naší vesnice byla v této organizaci mladá dívka Marie Dobrovolná, která jezdila na kobylce Sóře do Polné na srazy. Pamatuji si, když se vracela domů, jak upoutala mojí pozornost. Měla krásný kroj: čepici s odznakem Selské jízdy, modrý kabátek se šňůrami, červené kalhoty, zvané rajtky a nové vysoké boty - holinky. Celý kroj jí ušili na míru. Byla jedinou dívkou z celého okolí. Její kobylka měla zastřiženou hřívu a na kamenné silnici jí to při chůzi velice klapalo. Tato dívka pracovala u svého strýce jako kočí v Poděšíně č.p. 32. Vykonávala práci doma i na poli. Svěřila se, že nejraději orala na poli pluhem, který vydával zvláštní šelest. Také si pamatuji, když jeli jezdci této organizace krásně vystrojeni, že se zastavili před obchodem, kde kupovali koním sáčky kostkového cukru. Poslední ples Selské jízdy se konal v únoru 1938, po kterém následovalo dlouhé období, než byla tato organizace znovu ustavena 4. června 1990. Při této slavnosti byla zpívána krásná píseň “Čechy krásné, Čechy mé.”

Když německá armáda obsadila naší republiku, museli všichni majitelé koní s nimi k odvodu. Vhodné koně pro vojenské účely ihned hospodářům odebírali a další si zapisovali jako takzvané evidenční. To znamenalo, že se s nimi muselo pravidelně jezdit před vojenskou komisi do Polné. Lidé se často snažili při předvádění zmáčknout koni dolní čelist udidlem, aby pěkně nezaklusali. Komise, když to viděla, nařídila, aby koně předvedl voják, kterého měli s sebou pro tyto účely. Většina koní při jeho předvádění pěkně zaklusala a vhodný kůň byl také ihned odebrán.

Když jsem byl ještě hodně malý, konalo se v naší vesnici vojenské cvičení, tak zvané manévry. Tehdy za první republiky nebyly vojenské výcvikové prostory, vznikly až po válce, Šumava a Libava. Proto se velká vojenská cvičení konala v zimě a nebo až po žních, aby se neničila úroda. Vojáci spali na půdách a koně měli ustájeny pod kolnami. Vojenskou kuchyni měli u kapličky, velitelství ve škole. Vojáky svolávali trubkou. Ráno budíček, potom nástup, v poledne k obědu a večer ku spánku. Když od nás časně z rána odjížděli, naši mě vzbudili, vzali do náruče a říkali mě ať si toto dobře pamatuji, že to možná vícekrát neuvidím. Do trénu měli zapřaženy dva páry koní s jezdci na podsedních. Vše měli krásně vyčištěno a nablýskáno. Byl to pro mě veliký zážitek, líbili se mě zvláště jejich koně a bezvadné postroje.

Do obce Poděšín přišlo nařízení, že tři páry koní musí odjeti na lesní práce. Bylo to v zimě roku 1945 a měli odjet na celý měsíc leden. Všichni koně byli vybráni z hospodářství od Fejtů, Doležalů, Slámů, Flesarů, od Dobrovolných a Dočekalů. Jako kočí s nimi jeli: František Vašíček, který jezdil s koňmi u Fejtů, Láďa Slámů, který jezdil s koňmi u Slámů, a Alois Dobrovolný. Vedoucím transportu byl František Flesar, který rozhodl, aby z každého hospodářství byl vybrán pouze jeden kůň, aby doma každému hospodáři zůstal druhý z páru na nutné práce. Krmení pro začátek si vezli s sebou. Další jim z Poděšína přivezli do Jihlavy, odkud si ho již odvezli do místa, kde byli koně ustájeni. Nejmladší z koní byl Fetiš z čísla 9 od Dočekalů, kterému ještě nebyli ani tři roky. Tak se tedy i tento mladý koník, který se teprve před půl rokem naučil tahat, vydal zachraňovat svou těžkou prací Německou Říši. Protože koně na práce v lese mají být zaučeni, měli všichni obavy, aby se kočím i koním při této nezvyklé práci ve sněhu v lese něco nepřihodilo. Kočí však byli opatrní a k jaru se ve zdraví navrátili šťastně domů. Koně byli po této dlouhé cestě unaveni, ale brzy se zotavili. Fetiš, který byl před nedávnem ještě hříbě, dobře obstál, stejně jako starší a zkušenější koně. Ale na Fetiše z čísla 9 čekalo v květnu další velké dobrodružství. Rudá armáda potřebovala na rychlý postup mladé koně, proto si vojáci vyhlédli i pěkného Fetiše, který byl nasedlán a odjeli s ním směr Polná. Kde však koník skončil svojí pouť jsme se již nikdy nedozvěděli.

Na katastru naší vesnice se pásla tři stáda ruských koní. Jedno ve Žlebech, které na noc zaháněli do lesa v Cikarech a to zcela jednoduše. Ruští vojáci vykáceli stromy ve středu lesa a těmito ohradili celou mýtinu. Koně, kteří utíkali, uvázali nasedlané u stromů. Jezdili na nich na nákupy, objížděli stádo a dělali i jiné pojížďky. Když pásli u silnice k Nížkovu a po silnici jel někdo s koňmi, často za nimi mladí koně utíkali. Toto stádo přikrmovali kukuřicí, kterou sypali okolo hrazení. Když se odstěhovali, vyrostla tam obrovská kukuřice, která tam byla koňmi zašlapána.

Druhé stádo koní pásli pod pazdernou, kde měli velkou plochu luk. Toto stádo se nejraději páslo na okolních polích na žitě nebo jeteli a nocovalo u potoka, kde měli k olším připevněnu kulatinu ku které koně přivazovali. Když se jim koně vzdálili, začali nad nimi střílet. Tím se celé stádo shluklo a rychle se navracelo zpět. Když bylo veliké teplo, plavili koně v Panském rybníku. Jezdili na nich bez sedel a přímo s hráze skákali do vody. Bylo to velmi nebezpečné, neboť u hráze byla veliká hloubka. S koňmi si velice rozuměli, ale museli je bezvýhradně poslouchat.

Třetí stádo měli za Palasovými humny. Na noc je uvazovali ke stromům a vojáci bydlili ve stavení. Koně přikrmovali zelenou jetelí na voze. Zde měli jiný způsob na koně, kteří jim utíkali ze stáda. Svazovali jim přední nohy tak, aby se mohli pohybovat malými skoky. V tomto stádu měli většinu koní původních, mezi nimi dosti běloušů. Tito koně byli menších postav, ale byli dosti nebezpeční, když se k nim někdo cizí přiblížil. Jeden z vojáků, který se o tyto koně dobře staral, byl za to vyznamenán. Na těchto všech loukách protékal potok, nemuseli proto koně napájet.

Stěhování koní. Když jsem slyšel velký klapot koní, šel jsem se podívat k silnici. Uviděl jsem nepřehledný zástup koní, jdoucích čtyři vedle sebe. Krajní kůň, tak zvaný podsední, byl přivázán k ocasu koně před ním jedoucího. Ruský voják objížděl na koni tento nepřehledný útvar a když některý kůň pěkně v řadě nešel, hned byl za to trestaný. Litoval jsem, že jsem tyto koně nespočítal. Od té doby jsem již nikdy takové množství koní neviděl. S těmito koňmi vojákům pomáhali chlapci z jižní Moravy. Asi na každé dvacáté čtveřici jeden. Někteří jeli bez sedla. Volali na nás, abychom jim podali něco k jídlu a pití. Zastavit nemohli, neb by se jim koně neudrželi v řadách. I potřeby museli dělat s koní. Nevěděli ani, kam až takto budou cestovat. Byli z toho celí nešťastní.

Zachráněné hříbátko. Když se stěhovali němečtí osadníci, zanechali u silnice v příkopu nově narozené hříbě. Když se to dozvěděli v jednom hospodářství, zajeli pro něho s dvoukolkou a přivezli ho domů. Protože to s koňmi dobře uměli, poradili si i s tímto tvorečkem. Naučili ho pít mléko z lahve, což se běžně dělalo, ale vždy vysadili na žlábek kozu, aby se hříbě napilo čerstvého mléka, což mu šlo velice k duhu. Z toho tvorečka vychovali pěknou běluši a měli náhradu za kobylku, kterou jim ve válce Němci vykoupili do chovu.

Splašený kůň. Když jsem byl ještě malý, viděl jsem pádícího koně přes celou vesnici. Tento kůň byl dobře krmený, ale nebyl zvyklý jezdit po silnici. Všechna pole měli za humny, kde byla jen polní cesta. Protože hospodář byl velice nemocný, poslali kočího pro pana faráře. Když vyjel z vesnice, přijíždělo proti němu velké auto. Kůň se polekal, rychle se otočil. Bričku převrátil i s kočím, potrhal postroje a úplně volný cválal domů.

Dny po válce byly plny různých událostí. Přišli k nám tři Ruští vojáci a ptali se nás, jestli máme duši do motorky. Protože přišli najisto, domnívali jsme se, že je k nám někdo poslal. Prošli celým dvorem, až pod horní kolnu, kde jsme měli vůz na gumových kolech a na něm kolo rezervní. Když uviděli toto kolo, ptali se bratra. On jim řekl, že je to kolo k vozu a ne k tříkolce. Jeden z nich mu dal facku a duši z tohoto kola vyndali a vzali si jí. Jak ji mohli nasadit do malého kola u motorky, bylo záhadou. Za chvíli jezdili po vesnici za stálého troubení. Nakonec vjeli do rybníka, kde se převrátili. Při tom si jeden voják zlámal nohu. Sajtku vytáhli, ale vojáka tam nechali. Celá vesnice je pozorovala. Soused vojáka odvezl domů a nohu mu ošetřili. Všichni vojáci, kteří jezdili na motorce byli pod alkoholovém opojení, ve vodě však vystřízlivěli.

Za alkohol si hodně lidí koně vyměnilo, zvláště malých poníků. Jezdili s nimi pro zelené krmení, dováželi seno i hnůj s nimi vyváželi. Jeden hospodář si také jednoho osvojil a přivážel s ním jetel. Pod kopečkem mu zůstal koník stát a začal se vzpouzet. Zkoušel to s ním po dobrém i po zlém, ale nakonec ho musel vypřáhnout, protože si s ním nevěděl rady. Kůň skočil do rybníka, napil se, přeplaval na druhou stranu a utíkal pryč. Hospodář musel jít domů pro krávy a vůz s krmením dotáhnout domů.

Na konci vesnice byl hospodář, který jezdil stále jen s volama. Na volech se přichová, to znamená i když tahají, stále ještě rostou a mohutní. Při prodeji na maso obdrží za ně mnohem více peněz. Byl to však potah velice pomalý, zvláště po silnici. Vyměnili si také pár koní za alkohol. Stále však nemohli zapomenout, že na koních není žádný příchovek. Celou zimu že nic nevydělají.

Mnoho selských koní z jižní Moravy, které vojáci potřebovali na rychlý postup, tento výkon nevydrželo a museli být léčeni. Měli oteklé nohy a když ulehli, nemohli vstát. U Slámů v naší vesnici se to přihodilo hnědému valáškovi. Po léčení a odpočinku, podařilo se jim ho postavit na nohy, i když byl velice nemocný. Nutně ho potřebovali do páru s kobylkou, kterou vyměnili za nějakou láhev alkoholu. Ztratil se jim totiž v noci ze stáje jejich pěkný pár ryzáků. I když spali v letní světnici na dvoře, neuslyšeli žádný hluk. Zloději museli koním navléci na kopyta nějakou tlumící látku, aby je při převádění nebylo slyšet. Vzpomněli si, že den před tím, když jeli s koňmi pro krmení, si je velice prohlíželi Rumunští vojáci, kterým se velice líbili. Po koních, jako by se zem slehla.

Ještě, když jsem doma jezdil s koňmi, v létě při pěkném počasí jsem je plavil a umýval. Rybník jsme měli před naším domem, uprostřed vesnice. Při vjetí do vody většina koní začala předními nohami vodu čeřit a nejraději by si do vody lehala. Rybník byl u hráze natolik hluboký, že koně na těchto místech krásně plavali. Bylo velké umění se na nich udržet, neb jezdec byl stahován dozadu do vody. Musel se chytit koně za hřívu a druhou rukou vést koně. Po tomto vyplavení se ostrým rýžákem mimo hlavy celý kůň umyl. I když jsem koně denně čistil, při umývání se vyčistili mnohem lépe. Nakonec se kůň znovu proplavil. Když plavili koně Fejtovi, vždy potom jeli s koňmi za vesnici a zpátky na nich cválali. Po válce i ruští vojáci koně plavili, ale neseděli na nich, ale drželi je se za ohon. Koně měli tak vycvičeny, že plavali přímo na druhou stranu rybníka. Každý voják se před plavením celý vysvlékl. Někteří koně při prvním plavení se snažili udržet nad vodou velkými skoky a jezdec se na něm těžko udržel. Pro oba to však bylo pěkné osvěžení.

V květnu roku 1953 jsem se vydal na schůzku s děvčetem na kobylce Soni. Kobylku jsem zavedl k potoku pod škrobárnou a přivázal jí k olši. I když byla zvyklá z vojny, že neměla nikde trvalý domov, neboť ve válce tahala kanóny Sovětské armády, byla dosti neklidná na tomto stanovišti. Měl jsem obavu, aby se nezranila, odjížděl jsem brzy domů. Na zpáteční cestě jsem byl zastaven proti mně jedoucím automobilem, z kterého vyskočili tři muži a mířili na mě pistolemi. Nařídili mě, abych zastavil a seskočil ze sedla. Byl jsem tak překvapen, že jsem se nezmohl na odpor. Vyslýchali mě, kde jsem byl a proč jedu na koni v tak pozdní době. Při tom na mě stále mířili. Osobní doklady jsem u sebe žádné neměl, nechtěli mě proto uvěřit, že jedu ze schůzky. Podezřívali mě z protistátní činnosti, neb se v té době zakládala Jednotná zemědělská družstva. Mnoho hospodářů se tomu bránilo, mysleli si proto, že jsme se domlouvali, jak se tomuto ubránit. Já jsem se jim snažil vysvětlit, že jsem si chtěl připomenout jízdou na koni květnové osvobození Rudou armádou, která přes naší vesnici projížděla hlavně na koních, což ve mně zanechalo trvalý a velký dojem na tyto události. Tito muži též chtěli znát jméno děvčete, za kterým jsem byl a ještě mnoho dalších podrobností, například kde je zaměstnána a podobně. Protože i kobylce se toto zastavení zdálo příliš dlouhé, nechtěla již v klidu postát. Nakonec mě řekli, že si vše ověří a propustili mě.

Když bylo několik dnů po válce, projížděl naší vesnicí ruský voják s vozem a měl zapřažený krásný pár běloušů. U váhy se zastavil, koně krmil a napájel. Myslil jsem, že to jsou hřebci z Jižní Moravy, z některého hřebčince. Šel jsem si je prohlédnout, protože takový krásný pár nebyl často k vidění. Když jsem přišel k vozu, voják se mě ptal, jestli se mně koně líbí. Já jsem přikyvoval, ale mnoho jsem nerozuměl. On mi řekl, že s tímto párem jel “čeres Volgu”, velice jsem se podivil, jak dlouhou cestu mají za sebou. Říkal také, že to jsou Orlovští klusáci. Byl na to velice hrdý, jakou vzdálenost dokázal s nimi přejet v tak hrozné válce. Když tyto hřebce dobře nakrmil, “jechal” s nimi dále směrem na Polnou.

V jednom hospodářství měli klisnu, která měla časté zažívací potíže, tak zvané koliky. Tyto jí léčili alkoholem. Měli doma připravenu láhev s žitnou kořalkou, tak zvanou, čistou. Když měla po mokrém krmivu koliku, nasadili ji láhev do koutka huby a nalili ji touto tekutinou. Tato kobylka si na to tak zvykla, že tuto proceduru vyžadovala i když ji celkem nic nebylo. V tu dobu tato kořalka byla velice levná , rádi ji proto používali jako lék. Nevím, jestli se ještě vyrábí, ale v minulé době, když se ještě sekalo obilí a louky kosou, po každém jídle se tato používala, aby dodala sekáčům novou sílu. Dnes by se toto nazývalo, že jsou lidé i kobylka drogově závislí. V minulé době však to byl lék a v každém hospodářství měli soudek této tekutiny.

Dlouhé údolí od vesnice až po Samotín mělo různá jména. Na kraji se jmenovalo “Za Klímovi”, výše “V napajedlech”, dále “V Pekle” a nejvýše “U Samotína” My jsme měli louku U napajedel a dvě louky v Pekle. Toto pojmenování vzniklo asi proto, že tam byla hejna much. Když jsme sklízeli seno z horní louky, uvázal jsem koně z levé strany žebřinového vozu, aby nám před mouchami neutekli. Rozdělovali jsme hráběmi střed kopiště, abychom tam mohli zajet. Koně byli velice neklidní, až se stočili na pravou stranu. Tím si opratě ještě více zkrátili a začali s vozem couvat čím dál rychleji, až se svalili na zem. Bylo štěstí, že se to přihodilo na měkké louce, nic vážného se jim nestalo. Od té doby jsem koně samotné nenechal a mouchy jsem jim odháněl olšovými větvemi.

Protože v této vesnici byl postaven nový kulturní dům, byla na jeho otevření uspořádána slavnostní taneční zábava. v této vesnici jsem do té doby nikdy nebyl, jel jsem se tam na naší kobylce Soni podívat. Cesta po silnici by byla zdlouhavá, musel bych jeti až do Polné, vydal jsem se polní a lesní cestou, kterou jsem dobře neznal. Tam se mě jelo celkem dobře neb bylo ještě světlo. Máme tam přízeň u Matoušků, zajel jsem k nim a kobylku jsem uvázal pod kolnu. Aby klidně stála, donesli jí zelenou jetel. Na taneční zábavě jsem se dlouho nezdržel, neb jsem měl velkou starost, abych zpáteční cestu dobře zvládl, neboť se velice setmělo. Vyjel jsem již za úplné tmy. Kobylka velice spěchala a brzy jsem přijel k lesu, kde bylo rozcestí. Nevěděl jsem, po které cestě se vydat, zvolil jsem tu nejvíce uježděnou, která však v lese skončila. Vrátil jsem se nazpět na rozcestí, nechal jsem za sebe rozhodnout kobylku, která se vydala cestou vedlejší. Měl jsem obavu, jestli již jedeme správně. V lese jsem na cestu neviděl, zorientoval jsem se až jsem přijel na Karbarovu cestu, která vedla lesem od Nížkova až do Hrbova a přetínala i náš humenní les. Tímto jsem si ověřil, že kůň opravdu i v noci vidí lépe než člověk a dokáže se i lépe vydat správnou cestou, přestože tudy jel opačným směrem. Tato kobylka měla nemocné pravé oko, na které téměř neviděla a přesto našla správný směr.

Po válce měli v městech nedostatek potravin. Byla proto výzva k obyvatelům vesnic, jestli mohou nějaké potraviny poskytnout. My jsme se přihlásili, že dodáme několik metrických centů bramborů. Já jsem je odvážel do Polné do zemědělského výkupu. Když jsem se vracel, jela proti baterie Rumunských vojáků, kteří se vraceli domů. Vpředu jeli mladí důstojníci na koních a za nimi vojáci s koňmi, zapřaženými do kanónů. Když mě míjel jejich velitel, natahoval ruku na můj sváteční bič. Já jsem seděl přímo za koňmi. Skočil jsem na oj a bič jsem rychle vytáhl z chomoutu, kde jsem ho měl zasunutý. Všem vojákům se můj husarský kousek líbil a velice se bavili. I jejich velitel mě nakonec pozdravil salutováním. Rákosové násady nebyly ve válce ke koupi.

Když jsem byl zaměstnán v Židlochovické hříbárni, jezdil jsem domů na pouť. V neděli ráno jsem vždy navštěvoval pana Aloise Chvátala, který měl v té době ve stáji plemenné hřebce pro připouštění klisen velkého okruhu chovatelů. Byl na ně hrdý neb je měl vždy v pořádku, radost na ně pohledět. Jeden hřebec byl chladnokrevný, druhý teplokrevný. Byli velice temperamentní, pomáhal mu proto v zápřahu předseda JZD. Tito hřebci byli z hřebčince Tlumačova.

Když jsem byl ještě školák, převáželi přes naší vesnici klády z panského lesa Blažkova do Polné na pilu ku zpracování. Před našimi zastavovali, napojili koně v rybníku a kočí chodili do hostince na svačinu. Často jsem pozoroval, když odjížděli, jak museli koně napínat své síly, aby uvedli tento náklad do pohybu. Chodil jsem vedle nich až za vesnici, když dělali přípřež a vůz vytahovali dvěma páry. V té době byly cesty i silnice ve špatném stavu a vozy neměly gumová kola. Po kamenité silnici byl náklad na těchto vozech mnohem těžší. Také se říkalo, že koně, kteří pracují v lese a při odvozu dřeva, se již k žádné lehčí práci nevrátí a jsou odsouzeni k tomuto těžkému údělu.

Když jsem byl ještě školák, třásl jsem se radostí, když mně naši svěřili koně. Nejraději jsem popojížděl, když se sváželo obilí nebo kopy suché jetele z polí. Posekané obilí se svázalo do snopů a z nich se stavěly panáky, jak se u nás na Vysočině pojmenovávaly. Na Jižní Moravě stále ještě snášeli snopy do mandelů. Když déle pršelo, toto obilí v klasech srůstalo. Oni totiž koně při svážení panáků nejraději sami popojížděli k dalšímu panáku, který svalili a s velikým uměním vytahovali klasy ze snopů, někdy i tyto rozvázali. Ten, kdo podával na vůz se stále musel s koňmi zlobit a kdo rovnal snopy na voze byl nejistý, co zase spřežení provede, aby při tom nespadl s fůry dolů na zem. Otec měl raději mašinky, byl proto rád, když jsem za něho kočíroval. Jedenkráte jsem s ním jel s koňmi do Polné, vzdálené asi osm kilometrů. Cesta je velice kopcovitá. Do města jsme vezli nějaké obilí. Na tyto lehké jízdy jsme měli menší vůz, první v naší vesnici na gumových kolech. Abychom nejeli domů s prázdnou, naložili jsme plný vůz černého uhlí. Protože jsme do té doby topili jen dřevem, nevěděli jsme, že má takovou váhu, což jsme zjistili až při vážení. Protože jsme již nic nechtěli uložit, řekl otec, abych pomalu jel, že mě dohoní. Stále jsem se ohlížel zpět, otce jsem však neviděl. Takto jsem dojel až k malé vsi Skrýšovu, do které se sjíždí s velikého kopce, zvaného Andělka. Já jsem začal brzdit, ale na takto přeložený vůz brzda nestačila. Koně se dali do klusu a s poloviny kopce již pádili co jim nohy stačily. Já jsem celý vystrašený koně držel v opratích, ale moc síly jsem neměl. Touto malou vesničkou právě procházel pan strážmistr z Polné a velice se divil, proč z toho kopce tak pádíme. Stál uprostřed silnice a zvedal ruku, abych zastavil, což nebylo možné. Byl rád, že stačil uskočit a křičel za mnou stůj, stůj! Koně však byli tak rozeběhnutí, že jsem zastavil, až za vesnicí, když jsme jeli do kopce. Pan strážmistr přiběhl celý udýchaný, ale když viděl takového chlapce, již na mě nekřičel. On si v tom divokém úprku ani nestačil prohlédnout, kdo vlastně ty koně řídí. Ptal se mě, kdo mě to spřežení svěřil. Já jsem celý vykulený řekl, že otec, který jde za mnou. On se ptal na jméno a řekl, že si to s otcem vyřídí. Já jsem pomalu pokračoval v cestě domů, neb koně po takovém běhu nechtěli stát na místě. Doma se mě ptali, kde mám otce. Já jsem řekl, že jde za mnou. Když se otec vrátil a viděl, že je vše v pořádku, smál se mně, že jsem mohl porazit strážce zákona. Všichni jsme se zasmáli.

Protože se musely plnit dodávky, každý zemědělec měl určeno, kolik zemědělských produktů má odevzdat. Vše bylo rozděleno na určitou dobu, i dodávka hovězího masa. My jsme měli určeno, který den máme odevzdat stanovenou váhu. Tentokrát byla na řadě starší dojnice. Protože hovězí dobytek nebyl zvyklý na dlouhé cesty, odvážel se na voze, který se připravil tak, jako když se vozí brambory. Na podkošek se zasunuly postranice s předním čelem. Kolem podlahy se uvázal silný řetěz, ke kterému se hovězí kus přivázal za ohlávku. S tímto vozem se před naložením zajelo do sníženého místa a po silných prknech se tento hovězí kus naložil. Nakonec se zasunulo zadní čelo. Protože ten den hodně pršelo, zhotovil jsem si z latí stříšku, kterou jsem přikryl plachtou . Kobylka Soňa měla malé hříbátko, zapřáhl jsem do vozu samotnou kobylku Lenku. Při zapřahání se této nezvyklé plachty trochu bála. Po cestě k Nížkovu u Fejtova kříže zadul velký vítr a plachta na stříšce se zvedla. Kobylka se toho polekala, skočila přes příkopu a utíkala po poli pryč. Kráva se na voze svalila, ale vůz se nepřevrátil. Když jsem kobylku zastavil, ihned jsem stříšku s plachtou oddělal a přejel na silnici. Měl jsem obavu, jestli si kráva nepolámala nohy. Naštěstí se nám podařilo jí odvázat a postavit. Pomáhal mně pan Dobrovolný, který právě přijížděl od Nížkova na kole. Protože jsme měli nové postranice i podkošek s dobrým kováním, které zabránilo, aby se nohy krávy nesesmekly pod tyto postranice. Touto cestou jsem hodně promokl, ale krávu jsem do vagónu do Sázavy v pořádku a hlavně včas dopravil. Od té doby jsem si již žádné přístřeší nehotovil.

Když se k nám můj otec přiženil, používali naši k tahu volský potah. Práce s tímto potahem byla velice pomalá, koupil proto koně hnědáka, jménem Hanzl. Naši mně vyprávěli, že jsem za tímto koněm utíkal na pole jen v košilce. Když při těžké práci tento kůň zestárnul, koupili naši mladého koně od Rosecků z Nížkova. Byl to vraník jménem Rap. Protože byl ještě nezkušený, nestačil na těžkou práci v hospodářství. Koupili proto k němu do páru ještě jednoho koně z Polné od p. Šubrta. Byl to krásný hnědáček a měl jméno Karel. Při těžkém nákladu se však vzpouzel a stavěl se na zadní. Byl to koník jezdecký od naší armády. Když zestárnul, koupil otec hříbátko od Slámů z naší vesnice a dali mu jméno Fetiš. Měl jsem z něho velikou radost a často jsem ho prováděl. On se často vzpouzel a nejraději by běhal volně. Měli jsme na humenním poli sklizené obilí, tak jsem s ním tam vyběhl. On toho ihned využil. Vyskočil do výšky a zadníma nohama mě srazil na zem. Mně se vodítko vysmeklo z ruky a milý Fetiš se mně za chvíli ztratil z obzoru. Měl jsem strach, aby nespadl do hlubokého úvozu. Když se pořádně proběhl, přišel za mnou, jako by se nic nestalo. Od té doby jsem ho pouštěl na dvůr již beze strachu. Když byl dvouletý, zaučili jsme ho v tahu a v zimě již nahradil starého Karlíka. Bylo to ve válce a naše obec musela dodat několik párů tažných koní na lesní práce. Soused František se nabídl, že by s jedním párem jel. Aby však každému zbyl doma kůň, spřáhl by jejich koně s naším. Tak se vydal náš Fetišek zachraňovat svou prací velkoněmeckou říši. Bylo to v zimě, měli jsme proto strach, aby se jim při této nezvyklé práci v lese ve sněhu a neznámé krajině u Cerekve něco nepřihodilo. Jeho nynější kočí byl však též milovník koní, vrátili se k jaru šťastně domů. Bylo to na jaře roku 1945, kdy německá armáda ustupovala. Všichni jsme již toužebně očekávali konec války a v květnu jsme se konečně dočkali. Byli jsme u silnice, když někdo zavolal. Rusové již jedou od Žďáru. První ruský voják byl mladík na koni a s ním ještě několik jezdců. Všichni jsme měli velikou radost, že již konečně bude klid. Za malou chvíli jsem uviděl pěšího vojáka, který šel k nám do dvora a přímo do stáje. Já jsem běžel za ním, co si bude přát. On ukázal na Fetiše. Já jsem mu nerozuměl, co říká. Když mně však pohrozil automatem a ukázal na ohlávku, pochopil jsem, co požaduje. Fetiše jsem odvázal a nasadil jsem mu ohlávku. Voják na něho nasednul a víc jsem koně neviděl. Když se naši vrátili z uvítání armády, s pláčem jsem jim říkal, co se přihodilo. Otec proto nasednul na kolo a jel koníka hledat. Vrátil se však s koněm jiným. Byl to pěkný vraník a s naším Rapem pěkně pároval. Za několik dnů k nám přijel ruský voják na kobyle. Řekl, že je hřebná, proto ji potřebuje vyměnit. Zalíbil se mu náš vraník. Odsedlal proto svojí kobylu, nasedl na vraníka a odklusal do vojenského tábora, který měli u Újezdu. Tuto hnědku měli v šestispřeží a tahala těžkou houfnici. Protože vojáci nevěděli, kdy se budou stěhovat, potřebovali koně, s kterým mohli kdykoliv odjeti. Dal nám od ní bumášku na jméno Sosna. Kobylka se měla brzy ohřebit, byla však velice hubená. Již jsme ji nezapřahali. Aby však měla pohyb, pouštěli jsme ji na dvůr. Dobře jsem ji krmil a za krátký čas se ohřebila. Z hříbátka jsme měli velikou radost. Bylo jen menší, ale velice čilé. Soňa, jak jsme ji přejmenovali, se stále ohlížela a měla o hříbátko strach. Když oschlo, postavili jsme ho na nožky a přistrčili ke strukům. Ono však ještě pít neumělo. Stříkli jsme mu mléko do huby. Za chvíli začalo pít samo. Když bylo hříbátku šest neděl, začalo být smutné a nejevilo zájem ani o mléko. Zavolali jsme z Polné zvěrolékaře, ale ani ten ho již nezachránil a po několika dnech uhynulo. Pan doktor říkal, že hynou i koně starší.

Když jsem se vracel z pole humenní cestou, stál jsem na předním okraji vozu. Cesta byla svažitá k domovu a při sjíždění z pole do hlubokého úvozu byl svah ještě větší. Kobylka Lenka měla při tomto sjíždění zvyk pozastavit se, aby jí chomout sjel po krku dopředu a pojezdil jí hřívu, zvláště po dešti, kdy jí hříva asi trochu pod chomoutem svědila. Jak jsem stál úplně na okraji vozu, neudržel jsem se a spadl jsem mezi koně a rozporku. Většina koní by se tímto určitě poplašila a já bych byl vozem smýkán a určitě zraněn. Měl jsem štěstí, že jsem opratě v rukou udržel a když jsem na koně zavolal, zastavili se. Já jsem vyskočil zpět na vůz. Naše kobylky byly zvyklé, že jsem si během jízdy na některou vyskočil, když jsem jel s vozem bez nákladu. I na poli, při vláčení, jsem některou osedlal. Po této příhodě jsem byl velice opatrný, zvláště při sjíždění z pole dolů.

Když jsem byl ještě doma, stále jsem jezdil s koňmi. Při jedné cestě z pole k našim koním přiběhlo hříbě a šlo s námi až do dvora. Já jsem měl obavu, aby ho naše koně nezranili, odháněl jsem ho ze dvora na náves. Ono se však stále vracelo a když vběhlo do stáje, uvázal jsem ho na volné stání. Ptali jsme se sousedů a známých, jestli neví, komu by patřilo. Z nich nikdo nic nevěděl. Nakrmil jsem ho a nechal uvázané. Teprve třetí den přijel do vesnice hospodář s Mastníku a sháněl se po hříběti. Protože téměř celá vesnice věděla, že u nás je nějaké zatoulané, přijel k nám na dvůr s párem kobyl. Ono bylo zrovna puštěné a pohybovalo se volně po dvoře a celém okolí. Jak se mohlo zatoulat až k nám nikdo nevěděl, neboť samota byla velice vzdálena a odděloval jí hustý les. Nebyla to první ztráta zvířat z této samoty. Ztratilo se jim také celé stádo krav, které nikdo nehlídal. Myslili si, že jim je je někdo ukradl, byli však také zatoulány daleko od domova.

Když jsem vychodil povinnou školní docházku, jezdil jsem již celou zimu s koňmi, hlavně pro výpalky. Když byla pěkná sanice na dolní pole, vyvážel jsem močůvku na saních, neboť jímka již přetékala. Na poli byla pěkná vrstva sněhu, jezdil jsem pěkně vedle sebe a rozstřikoval na sníh. Od Nížkova šel po silnici neznámý pán a říkal mně, že je škoda močůvku rozstřikovat na sníh neb všechny živiny vyprchají. Když již musíme v zimě vyvážet, abychom ji vypouštěli na jedno místo, tím že se přeci něco dostane do půdy. Další zimu jsem jezdil do Polné do Hospodářské školy, kde jsem toho pána poznal. Byl to jeden z profesorů, kteří nás ve škole učili a kde nám vysvětlili různé způsoby hospodaření, zvláště s domácími statkovými hnojivy, které byly pro nás nejlevnější.

Když byl uzavřen Nížkovský lihovar, do kterého jsme jezdili pro výpalky, neměli jsme žádné ochucování do krmiva pro dobytek. Škrobárna však stále byla v provozu. Pracoval tam náš známý, který potřeboval přivést pro dobytek tak zvané zdrtky. Řekl nám, jestli bychom mu pro ně s koňmi zajeli, že by nám část nákladu přenechal. Bylo to před vánočními svátky, cesta byla umrzlá a koním se to smekalo. Zapřáhl jsem je do traktorového vleku a naložili jsme ho plný. Pneumatiky nebyly na takový náklad nahuštěny a promačkovaly se až na ráfky. Když jsme přijeli na váhu, udivila nás váha nákladu. Hrubá váha byla 42 metrických centů. Vůz vážil sedm, to znamenalo, že jme měli 35 metrických centů čisté váhy. Náš známý chtěl část nákladu uložit, já jsem mu však řekl, že to zkusím domů dovézt, což se mě také podařilo. Byl to největší náklad, který jsem s našimi koňmi převážel.

Do hospodářského družstva jsem vezl se Soňou menší náklad obilí na dodávku. Když jsem se vracel s prázdným vozem a projížděl horní branou, naklusal jsem, neb se klapot podkov pěkně rozléhal. Seděl jsem v předu na voze, když jsem uslyšel velikou ránu. Kobylka se polekala a uskočila stranou. Já jsem jí přitáhl opratě a zastavil právě včas. Před kolem vozu ležel na silnici starší muž. Kdybych nebyl včas zastavil, mohl být přejetý. Ihned se shluklo několik chodců a začali mně spílat, že jsem tuto nehodu zavinil. Dědečka jsem zvednul a ptal se ho, jestli není zraněn. On byl tak vylekaný, nemohl ani promluvit. Za chvíli řekl, že mu snad nic není. Zachránil ho prázdný hrnec, který nesl do opravy. Při nárazu se mu tento hrnec vysmekl z ruky a pádem na zem velice zahřmotil. Tímto kobylka uskočila stranou a nešlápla na něho. Později jsem již v bráně neklusal.

V roce 1947 na jaře byl náš ročník u odvodu a na vojnu jsme byli povoláni 1. října, do Českých Budějovic. Na nádraží nás třídili, neb na povolávacím rozkaze nebylo napsáno k jakému útvaru máme narukovat. Byli tam pěší, ženisté, letci, dělostřelci a spojaři. Nám naložili kufříky na velký vůz, do kterého byli zapřaženi koně, věděli jsme proto, že budeme vojákovat u koní a byla to spojovací baterie, jízdní.

Když jsme byli na vojně druhý týden, přišel na naší světnici pan rotmistr a ptal se nás, jestli by některý vojín s ním mohl jeti na Šumavu pro koně. Já jsem se přihlásil jako jediný z nováčků. Druhý den nás odvezli autem do Otic, kde jsme přenocovali. Další den nás zavedli do stáje, kde bylo jedenáct koní, které jsme měli převést do kasáren Čtyři Dvory u Českých Budějovic. Já jsem si vybral pod sedlo pěkného ryzáka a na ruku hnědku. Bylo tam málo sedel, mě se však podařilo poslední uzmouti. Ryzáka jsem nasedlal a hnědku přivedl k němu a dali jsme se na cestu. Bylo nádherné podzimní počasí, cesta pro mě byla pěkný požitek. V Českém Krumlově jsme koně nakrmili a napojili a pokračovali v cestě. Vrátili jsme se až pozdě večer. Byl to můj první cestovní pochod na koních. Celé tělo mě bolelo, hlavně zadeček. První měsíc jsme se učili různé způsoby spojení, hlavně Morseovu abecedu, ale koně jsme již přitom ošetřovali a učili jsme se na nich jezdit. Toto bylo hlavní naše poslání. Stáj jsme měli novou, jen na jednu stranu a velice úzkou. Bylo v ní ustájeno třicet koní, téměř většina jezdeckých. Někteří však byli pokažení, nejvíce kobylka Zona, tmavá hnědka a Záře, barvy bílé. Na Zonu stačilo ukázat a již vyhazovala zadečkem, což se některým vojákům velice líbilo a často ji tímto dráždili. Při napájení se nesměla voda ve vědru zablýskat od světla. Ihned zpřetrhala stájovou ohlávku a utíkala pryč. Záře zase byla nebezpečná při čištění. Ve stáji musela být stálá služba a starat se hlavně o čistku. Protože stání pod koňmi bylo z hlíny, bylo často pod koňmi mokro. Na podestlání měli jen dvě kila slámy a touto se dokrmovali. Měli totiž denně jen čtyři kila melasy a čtyři kila sena. Větším koním toto nestačilo, naučili se slámu předníma nohama přisunovat kupředu. Při nasypání melasy se muselo u koní stát a držet je za ohlávky, aby nic ze žlábku nespadlo na zem, zvláště, když byli koně obtěžováni mouchami. Ve stáji se celou noc svítilo, mnoho klidu proto neměli. Také vlaky, které jezdily za stájí je velmi rušily. Jezdit na koních jsme se učili na otevřené jízdárně, kde byl navezen písek. Zpočátku byl výcvik zaměřen hlavně na udržení rovnováhy. Rozkaz většinou zněl: uzle na otěžích, kdy byl kůň bez vedení, nohy ze třmenů a cvičit různé náklony. Nejveseleji bylo, když jsme měli položit hlavu na záď koně. Málokterý oř zůstal klidný. Většina koní se rozběhla a začala vyskakovat. Většina vojáků popadala a koně volně pobíhali po jízdárně.

Sepsal Bohumil Dočekal, přepsal a upravil Jaroslav Dočekal

Na začátek stránky

Úvodní stránka

©1999-2004 WEBMASTER Jaroslav Dočekal